Vesnice pod bouří

Polly měla zapsané jedno místo a netušila, kde je. „Můžete mi říct, jak se tam dostanu?“ zeptala se u snídaně ovce. Jeďte pobřežní silnicí na západ, řekla ovce, dokud se krajina nepřestane tvářit, že má kopce. Záliv Skaill je dlouhý oblouk světlého písku a za ním leží zelená terasa, a na té terase sedí vesnice, napůl zapadlá do země, se střechami otevřenými k nebi.

Polly had one place written down and no idea where it was. "Can you tell me how to get there?" she asked the ewe over breakfast. Follow the coast road west, the ewe said, until the land stops pretending to have hills. The Bay of Skaill is a long curve of pale sand with a green shelf behind it, and the shelf is where the village sits, half sunk into the ground with its roofs open to the sky.

Toho rána na Skara Brae pracoval ústřičník, a ústřičníka je slyšet i ve větru. Polly se zeptala: „Chtěla bych se dozvědět něco o historii této památky.“ Lidé tu žili asi před pěti tisíci lety, řekl jí. Hospodařili na tomhle pobřeží dřív, než stálo Stonehenge, a dřív, než stála Velká pyramida. Pak je zavál písek a zůstal tam zhruba čtyři tisíce let, dokud v zimě roku osmnáct set padesát bouře dunu neodnesla.

An oystercatcher was working the site that morning, and oystercatchers can be heard in weather. Polly asked, "I would like to know the history of this particular monument." People lived here about five thousand years ago, he told her. They were farming this coast before Stonehenge and before the Great Pyramid. Then the sand came over the top of them and stayed for roughly four thousand years, until a storm in the winter of eighteen fifty stripped the dune away.

Půlku toho odnesl vítr, tak Polly poprosila znovu. „Mohl byste mi to prosím zopakovat?“ Napodruhé zaznělo to, na čem záleží. Každý dům má stejné zařízení ve stejném uspořádání: ohniště uprostřed, vyzděná lůžka po obou stranách a u protější stěny kamenný příborník čelem ke dveřím. Je kamenný proto, že tu nebylo dřevo.

The wind took half of that, so Polly asked for it again. "Could you please repeat that for me?" The second telling had the detail that matters. Every house holds the same furniture in the same arrangement: a hearth in the middle, box beds at either side, and against the far wall a stone dresser facing the door. It is stone because there was no wood.

„Můžete mi říct, jestli je muzeum zítra otevřené?“ zeptala se Polly, i když už věděla, že se sem vrátí. Chvíli stála na okraji jednoho odkrytého domu a dívala se do místnosti zařízené tak, jak si místnost zařizuje každý: hezké věci tam, kde je návštěva uvidí první.

"Could you tell me if the museum is open tomorrow?" Polly asked, already knowing she would come back. She stood a while at the edge of one open house, looking in at a room laid out the way anyone lays out a room, the good things where a visitor would see them first.