Mlha se za ní zavírá

Poslední odpoledne letěla Polly znovu vysoko nad pobřežím. Pod ní ležela čajová pole, kráter se dvěma jezery a tichý les, kde stále žije priolo. Odtamtud vypadal ostrov jako to, čím je: řetěz starých sopek, které pomalu chladnou do zelena.

On her last afternoon, Polly flew high above the coast again. Below her lay the tea fields, the crater with its two lakes, and the quiet forest where the priolo still lives. From up there, the island looked like what it is: a chain of old volcanoes, still slowly cooling into green.

Rybářské lodě se vracely do přístavu a nechávaly na tmavnoucím moři tenké bílé čáry. Podél pobřežní silnice se jedno po druhém rozsvěcela světla. Od břehu stoupala vůně kouře.

Fishing boats were heading back to the harbor, leaving thin white lines on the darkening sea. Lights came on one by one along the coast road. The smell of smoke drifted up from the shore.

Od oceánu se přivalila mlha, stejně jako celý týden. Zakryla kráter, potom čajová pole a nakonec přístav a ostrov pomalu mizel z dohledu. Polly to už viděla.

Fog rolled in from the ocean, just as it had all week. It covered the crater, then the tea fields, then the harbor, hiding the island slowly from view. Polly had seen it do this before.

Letěla ven nad otevřenou vodu, zatímco poslední světlo sláblo. Za ní ostrov dál vařil večeři pod zemí, pěstoval čaj lístek po lístku a chránil ve svém lese malého šedého ptáka.

She flew out over open water as the last light faded. Behind her, the island kept cooking its dinner underground, growing its tea leaf by leaf, and keeping a small grey bird safe in its forest.