Potápějící se sokol

Polly přemýšlela o sokolu stěhovavém dva dny. Chtěla pocítit tvar jeho střemhlavého letu.

Polly thought about the peregrine for two days. She wanted to feel the shape of its dive.

Třetího rána, než se parkoviště pro návštěvníky zaplnila, šla k El Capitanu. Našla sokola na vysoké římse. Byl to samec, menší než samice, kterou viděla s Tomášem. Břidlicově šedý hřbet, bíle pruhovaná hruď. Něco jedl.

On the third morning, before the visitor lots filled, she went to El Capitan. She found a peregrine on a high ledge. It was a male, smaller than the female she had seen with Tomas. Slate-grey back, white barred chest. It was eating something.

Usadila se na větvi manzanity padesát metrů daleko a čekala.

She perched on a manzanita branch fifty metres away and waited.

Sokol dojedl. Otřel si zobák o skálu a podíval se na ni. Pak se odlepil z římsy.

The peregrine finished its meal. It wiped its beak on the rock and looked at her. Then it stepped off the ledge.

Nezamával křídly. Složil je k tělu, jako list vtažený do stonku, a padal. Zrychloval. Proletěl kolem středu útesu za dvě sekundy. Pak roztáhl křídla, naklonil se a zmizel za výběžkem.

It did not flap. It folded its wings against its body, like a leaf pulled into a stem, and dropped. It accelerated. It went past the middle of the cliff face in two seconds. Then it pulled its wings out, banked, and was gone behind a buttress.

Sokol stěhovavý ve střemhlavém letu může dosáhnout rychlosti 380 kilometrů za hodinu. To je nejrychlejší pohyb jakéhokoliv zvířete na Zemi. Aby se při takové rychlosti nezranil, má sokol třetí víčko, které se zavírá přes oko, aby udrželo vítr venku. Má malé kužely v nozdrách, které zpomalují vzduch vstupující do plic.

A peregrine falcon in a dive can reach 380 kilometres an hour. That is the fastest movement of any animal on Earth. To dive that fast without injury, peregrines have a third eyelid that closes over the eye to keep the wind out. They have small cones in their nostrils that slow the air entering their lungs.

Polly nebyla stavěná na takový let. Věděla to. Ale zvědavost byla větší než vědění.

Polly was not built for that dive. She knew this. But the curiosity was bigger than the knowing.

Vznesla se na římsu a podívala se dolů. Pád byl téměř vertikální. Složila křídla k zelenému tělu. Naklonila se dopředu. Padala.

She flew up to the ledge and looked down. The drop was nearly vertical. She folded her wings against her green body. She tilted forward. She fell.

Nebyl to sokolí let. Byl to papoušek ve velkém spěchu. Zakolísala. Vítr se dostal pod jedno křídlo. Opravila to, ztratila směr, znovu opravila. Po dvaceti metrech otevřela křídla a vybrala volný, rozpačitý oblouk.

It was not a peregrine dive. It was a parrot in too much hurry. She wobbled. The wind got under one wing. She corrected, lost the line, corrected again. Twenty metres in, she opened her wings and pulled out in a loose, embarrassed arc.

Zkusila to znovu, menší, z nižšího místa. Pak znovu, ještě níže. Do poledne udělala osm krátkých pádů. Žádný nebyl sokolí let. Všechny byly o něco lepší než ten předchozí.

She tried again, smaller, from a lower perch. Then again, lower still. By noon, she had made eight short dives. None were peregrine dives. All were a little better than the last.