Potápějící se sokol

Dva dny přemýšlela o sokolu stěhovavém. O tom, jak složil křídla. O tom okamžiku, kdy zmizel z bidýlka. Chtěla znát jeho tvar, ne v hlavě, ale v těle. Takže třetího rána, ještě než se parkoviště začala plnit, se Polly vydala hledat ptáka.

She thought about the peregrine for two days. The way it had folded its wings. The instant from perch to gone. She wanted to know the shape of it, not in her head but in her body. So on the third morning, before the visitor lots had started to fill, Polly went looking for the bird.

Našla sokola poblíž El Capitan, na římse asi čtyři sta metrů vysoko. Byl to samec, menší než samice, kterou viděla s Tomášem, břidlicově šedý na zádech, s bílými pruhy na hrudi. Něco jedl. Nezkoumala, co to bylo.

She found a peregrine near El Capitan, on a ledge perhaps four hundred metres up. It was a male, smaller than the female she had seen with Tomas, slate-grey on the back, barred white on the chest. It was eating something. She did not look closely at the something.

Usadila se na větvi manzanity asi padesát metrů daleko a čekala.

She perched on a manzanita branch about fifty metres away and waited.

Sokol dojedl svou kořist, otřel si zobák o skálu a podíval se na ni. Naklonil hlavu. Pak se odrazil z římsy.

The peregrine finished its meal, wiped its beak on the rock, and looked at her. It tilted its head. Then it stepped off the ledge.

Nezamával křídly. Složil je k tělu, jako list zatažený do stonku, a padal. Polly sledovala, jak zrychluje. Pták proletěl polovinu útesu možná za dvě sekundy. Pak roztáhl křídla, zatočil, vystoupal a zmizel za skalním výběžkem.

It did not flap. It folded its wings against its body, like a leaf pulled into a stem, and dropped. Polly watched it accelerate. The bird went past the half-mark of the cliff face in maybe two seconds. Then it pulled its wings out, banked, climbed away, and was gone behind a buttress of rock.

Sokol stěhovavý při střemhlavém letu může dosáhnout rychlosti 380 kilometrů za hodinu. To je nejrychlejší pohyb jakéhokoli zvířete na Zemi. Aby při této rychlosti nedošlo k bezvědomí z náporu vzduchu, mají sokoli třetí víčko, které se zavírá přes oko, aby udrželo vítr venku, a malé kužely v nozdrách, které fungují jako kužel před tryskovým motorem, zpomalující vzduch vstupující do plic. Jsou stavěni na pád.

A peregrine falcon in a dive can reach 380 kilometres an hour. That is the fastest movement of any animal on Earth. To dive at that speed and not be knocked unconscious by the air, peregrines have a third eyelid that closes over the eye to keep the wind out, and small cones in their nostrils that act like the cone in front of a jet engine, slowing the air entering their lungs. They are built for the drop.

Polly nebyla stavěna na pád. Byla stavěna na krátké výbuchy a přesná přistání. To věděla. Ale zvědavost byla větší než vědění.

Polly was not built for the drop. She was built for short bursts and accurate landings. She knew this. But the curiosity was bigger than the knowing.

Vznesla se k útesu na římsu, kterou sokol použil. Stála na ní. Pád se pod ní otevřel, téměř vertikální, závratný. Dno údolí bylo daleko dole. Vzduch kolem ní stoupal v chladných vlnách.

She flew up the cliff to the ledge the peregrine had used. She stood on it. The drop opened below her, almost vertical, dizzying. The valley floor was a long way down. Air rose past her in cool waves.

Složila svá modro-tyrkysová křídla k zelenému tělu. Naklonila se dopředu. Padala.

She folded her blue-teal wings against her green body. She tilted forward. She fell.

Nebyl to sokolí pád. Byla to papoušek ve spěchu. Zakolísala. Vítr se dostal pod jedno křídlo a snažil se ji převrátit. Opravila to, ztratila směr, znovu opravila. Po dvaceti metrech roztáhla křídla a vybrala to v uvolněném, rozpačitém oblouku.

It was not a peregrine dive. It was a parrot in too much hurry. She wobbled. The wind got under one wing and tried to tip her. She corrected, lost the line, corrected again. Twenty metres in, she opened her wings and pulled out of it in a loose, embarrassed arc.

Přistála na borové větvi sto metrů pod římsou. Chvíli dýchala. Pak to zkusila znovu, tentokrát menší, z nižšího bidýlka. Pak to zkusila potřetí, ještě níže.

She landed on a pine branch a hundred metres below the ledge. She breathed for a minute. Then she did it again, smaller this time, from a lower perch. Then she did it a third time, lower still.

Když bylo slunce nad hlavou, udělala osm krátkých pádů a jeden slušný. Žádný z nich nebyl sokolí pád. Všechny byly o něco lepší než ten předchozí.

By the time the sun was overhead, she had made eight short dives and one decent one. None of them were a peregrine dive. All of them were a little better than the last.

Z někdejší vyšší části útesu si myslela, že slyší sokola volat. Řekla si, že se jí pravděpodobně nesměje. Pravděpodobně to byl jen vítr.

From somewhere higher on the cliff, she thought she heard the peregrine call. She told herself it was probably not laughing at her. It was probably just the wind.