Do oběda by tvoje mapa byla mimo

Tvůj telefon ví, kde jsi, protože poslouchá hodiny ve vesmíru. Satelity znovu a znovu vysílají čas a telefon spočítá svou polohu podle toho, jak dlouho každému signálu trvalo dorazit. Je to vlastně otázka měření času v přestrojení za mapu.

Your phone knows where you are because it is listening to clocks in space. Satellites broadcast the time, over and over, and your phone works out its position from how long each signal took to arrive. It is really a timing problem wearing a map.

A tady je ten háček. Ty hodiny netikají stejnou rychlostí jako hodinky na tvém zápěstí. Tam nahoře, dál od hmoty planety, plyne čas o něco rychleji. Rychlý pohyb na oběžné dráze naopak čas trochu zpomaluje. Tyto dva efekty se navzájem neruší a satelity nakonec získávají zhruba třicet osm miliontin sekundy denně navíc.

Here is the awkward part. Those clocks do not tick at the same rate as the clock on your wrist. Up there, further from the mass of the planet, time runs slightly faster. Moving fast in orbit pulls the other way and slows them slightly. The two effects do not cancel, and the satellites end up gaining about thirty eight millionths of a second every day.

To zní jako nic. Není. Světlo urazí asi třicet centimetrů za miliardtinu sekundy, takže neopravená chyba téhle velikosti naroste na zhruba deset kilometrů odchylky polohy za den. Tvá modrá tečka by se posunula z ulice, pak z celého města, ještě před večeří. Hodiny se proto záměrně sestrojí tak, aby na Zemi tikaly nesprávnou rychlostí, aby tikaly správně, jakmile jsou nahoře.

That sounds like nothing. It is not. Light travels about thirty centimetres in a billionth of a second, so an uncorrected error of that size grows into roughly ten kilometres of position error per day. Your blue dot would drift off the street, then off the town, before dinner. The clocks are deliberately built to tick at the wrong rate on the ground, so that they tick at the right one once they are up there.