Vladivostok

Sedmého rána měl vlak dorazit do Vladivostoku v 06:15 moskevského času, což bylo 13:15 místního času. Polly se probudila při prvním místním světle, což bylo někdy kolem páté hodiny.

On the seventh morning, the train was due into Vladivostok at 06:15 Moscow time, which was 13:15 local time. Polly woke at first local light, which was sometime around five.

Za oknem se les změnil v nízkou zvlněnou krajinu suchých kopců a trávy. Pacifik byl někde před ní. Ještě ho neviděla, ale cítila ho, tak jako můžete cítit velkou vodní plochu, aniž byste ji viděli. Světlo bylo jiné. Vzduch, i přes zavřené okno, voněl jinak.

Through the window, the forest had given way to a low rolling landscape of dry hills and grass. The Pacific was somewhere ahead. She could not yet see it, but she could feel it, the way you can feel a large body of water without being able to see it. The light was different. The air, even through the closed window, smelled different.

Žena na horní palandě byla také vzhůru. Balila už celé hodiny.

The woman in the upper bunk was awake too. She had been packing for hours.

Poslední stanice před Vladivostokem byla Ussurijsk. Vlak tam zastavil na patnáct minut. Polly seskočila na nástupiště. Žena prodávala u skládacího stolu uzené ryby. Ryby byly stříbrné a oči měly stále jasné. Polly si koupila malý kousek s posledním zbytkem své chuti k jídlu. Žena ho zabalila do novin a nepřijala žádnou platbu, kterou by Polly viděla. Výměna byla, jak Polly pochopila, prostě taková, že ryba byla chycena a Polly měla hlad. Některé trhy fungují tímto způsobem.

The last station before Vladivostok was Ussuriysk. The train stopped there for fifteen minutes. Polly hopped down to the platform. A woman was selling smoked fish from a folding table. The fish were silver and the eyes were still clear. Polly bought a small piece with the last of her appetite. The woman wrapped it in newspaper and accepted no payment Polly could see. The exchange was, Polly understood, simply that the fish had been caught and Polly was hungry. Some markets work this way.

Vlak pokračoval dál. Nyní pomalu. Pacifik se objevil na pravé straně vlaku kolem jedenácté místního času. Byl šedý a jasný. Světlo z vody naplnilo vagon. Polly se usadila u okna a sledovala.

The train moved on. Slowly now. The Pacific appeared on the right side of the train at around eleven local time. It was grey and bright. The light off the water filled the carriage. Polly perched at the window and watched.

Vladivostok přišel najednou. Město je postaveno do kopců, které se svažují k moři, a vlak tuneluje do města skrze jeden z těchto kopců. Konec trati je přímo na přístavu. Nárazník na konci kolejí je čtyřicet metrů od vody.

Vladivostok arrived all at once. The city is built into hills that come down to the sea, and the train tunnels into the city through one of those hills. The end of the line is right on the harbour. The buffer at the end of the tracks is forty metres from the water.

Vlak udělal svou poslední zastávku. Hodiny nad dveřmi kupé, které byly sedm dní na moskevském čase, ukazovaly 06:23. Místní hodiny na stanici ukazovaly 13:23.

The train made its final stop. The clock above the compartment door, which had been on Moscow time for seven days, read 06:23. The local clock at the station read 13:23.

Polly seskočila na nástupiště. Vladivostok byl přístavní město nízkých kamenných budov a strmých ulic, malovaných směsí jemných žlutých a mořem vybledlých modrých barev, s stěžni rybářských lodí a jeřáby kontejnerového přístavu viditelnými na konci každé ulice. Vzduch voněl po rybách, rzi a soli. Rackové se hádali o něco na molu.

Polly hopped down to the platform. Vladivostok was a port city of low stone buildings and steep streets, painted in a mix of soft yellows and sea-faded blues, with the masts of fishing boats and the cranes of a container port visible at the bottom of every street. The air smelled of fish and rust and salt. Seagulls argued over something on the quay.

Na konci nástupiště stál malý bílý obelisk, podobný tomu u Pervouralsku, ale místo nápisu EVROPA a ASIE, tento nesl nápis KILOMETR 9 289. Konec trati.

At the end of the platform there was a small white obelisk, similar to the one near Pervouralsk, but instead of EUROPE and ASIA, the inscription on this one read KILOMETRE 9,289. The end of the line.

Polly stála u obelisku dlouhou minutu. Sedm dní. Dvacet pět milionů bříz. Půl miliardy let uralské skály. Dvacet pět milionů let Bajkalu. Jeden jeřáb. Osm časových pásem, z nichž vlak sledoval pouze jedno. Jedno moře na každém konci.

Polly stood at the obelisk for a long minute. Seven days. Twenty-five million birch trees. Half a billion years of Ural rock. Twenty-five million years of Baikal. One crane. Eight time zones, of which the train had observed only one. One sea on either end.

Natáhla své modrozelené křídla.

She stretched her blue-teal wings.

Pacifik byl hned za přístavní zdí. Vítr z vody byl silný. Polly se zvedla z nástupiště, vystoupala nad jeřáby kontejnerového přístavu a vyletěla nad záliv. Vladivostok zůstal za ní. Před ní se otevřelo Japonské moře.

The Pacific was just past the harbour wall. The wind off the water was strong. Polly lifted from the platform, climbed over the cranes of the container port, and out over the bay. Vladivostok dropped behind. The Sea of Japan opened in front of her.

Někde daleko na druhé straně toho moře byl malý institut v Neapoli, který opustila před dvěma týdny. Někde daleko na druhé straně TOHO byla Moskva, kde nastoupila do vlaku. Svět, pomyslela si Polly, měl skutečnou velikost. Vlak byl způsob, jak to pocítit.

Somewhere far on the other side of that sea was a small institute in Naples she had left two weeks before. Somewhere far on the other side of THAT was Moscow, where she had boarded a train. The world, Polly thought, was a real size. The train had been a way of feeling it.

Zahnula na jihovýchod a vydala se hledat další vítr.

She banked southeast and went looking for the next wind.