Březové lesy

Druhého rána byl vlak už čtyři sta kilometrů východně od Moskvy. Polly se probudila na malém skládacím stolku, kde strávila noc pod rohem béžového svetru ženy. Světlo skrze okno mělo jemně šedý odstín raného letního severního rána. Žena už byla vzhůru a pila čaj ze sklenice s kovovým držákem.

On the second morning, the train was already four hundred kilometres east of Moscow. Polly woke up on the small folding table where she had spent the night under a corner of the woman's beige cardigan. The light through the window was the soft grey of an early summer northern morning. The woman was already up and drinking tea from a glass with a metal holder.

"Břízy," řekla žena.

"Birches," the woman said.

Polly se podívala. Za oknem ubíhaly stromy s bílými kmeny rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Byly všude. Pokračovaly dál. Nebyly ve skupinkách. Nebyly na mýtinách. Byly celou krajinou. Les se stal nepřetržitou skutečností.

Polly looked. Outside the window, white-trunked trees were running past at sixty kilometres an hour. They were everywhere. They went on. They were not in groves. They were not in clearings. They were the entire landscape. The forest had become a continuous fact.

Tohle byl západní okraj ruského březového pásu. Bříza bělokorá, Betula pubescens. Některé chlupaté. Některé stříbrné. Tento druh má nejširší přirozený areál ze všech listnatých stromů na Zemi. Může růst na půdě, kde téměř nic jiného neporoste. Daří se jí v chladných chudých půdách, na močálech, na okrajích lesů, kde větší stromy nemohou zakořenit. Je to strom, který říká: tady byl oheň. Nebo: tady jednou bude les, ale já jsem tu první.

This was the western edge of the Russian birch belt. White birch, Betula pubescens. Some downy. Some silver. The species has the widest natural range of any deciduous tree on Earth. It can grow on land where almost nothing else will. It thrives in cold poor soils, in marshes, on the edges of forests where larger trees cannot get a foothold. It is the tree that says: there has been a fire here. Or: there will be a forest here, eventually, but I am here first.

Mladý muž s notebookem, jehož jméno se ukázalo být Pavel, vzhlédl od psaní. "Jsi ten papoušek," řekl v ploché angličtině. "Všiml jsem si." Vrátil se k psaní. Žena, která se jmenovala Galina, nalila druhou sklenici čaje a nabídla ji Polly. Měla barvu silného jantaru. Plátek citronu nahoře plaval jako malá žlutá loďka.

The young man with the laptop, whose name turned out to be Pavel, looked up from his typing. "You are the parrot," he said in flat English. "I noticed." He went back to typing. The woman, whose name was Galina, poured a second glass of tea and offered it to Polly. It was the colour of strong amber. The lemon slice on top floated like a small yellow boat.

Polly opatrně usrkla z okraje sklenice. Byl velmi horký a velmi sladký. Samovar na konci vozu běžel nepřetržitě už dvanáct hodin.

Polly drank a sip, carefully, off the edge of the glass. It was very hot and very sweet. The samovar at the end of the carriage had been running for twelve hours straight.

Polly přihopkala k oknu. Břízy pokračovaly. Občas tenká černá řeka. Občas malá vesnice šedých dřevěných domů s vyřezávanými okenními rámy. Pak zase břízy.

Polly hopped to the window. The birches kept going. Occasionally a thin black river. Occasionally a small village of grey wooden houses with carved window frames. Then more birches.

"Nejdelší část této cesty," řekla Galina, "jsou stromy. Lidé to nepochopí, dokud to neprojedou. Sedíte ve vlaku šest dní a díváte se na stromy. Není jim konce. Na mapách je to zelená barva jako každá jiná. Ve vlaku je to něco jiného."

"The longest part of this trip," Galina said, "is the trees. People do not understand this until they ride it. You sit in a train for six days and you look out at trees. There is no end to them. In the maps it is a green colour like any other green. In the train it is something else."

Polly naklonila svou červenou hlavu.

Polly tilted her red head.

Tajga začíná, technicky vzato, někde za Volhou. Les, který teď sledovala, byl stále smíšený evropský les. Ale jeho struktura, způsob, jakým vyplňoval okno bez jakéhokoliv orientačního bodu, už byla tím, čím se tajga stává. Většina Ruska je pokryta takovýmto lesem. Asi čtyřicet procent území země je tajga. Země obsahuje přibližně dvacet procent všech světových stojících lesů. Ze vzduchu, v zimě, je Rusko většinou sníh na stromech.

The taiga begins, technically, somewhere past the Volga. The forest she was watching now was still mixed European forest. But the structure of it, the way it filled the window without any landmark to anchor it, was already what taiga becomes. Most of Russia is covered by forest like this. About forty percent of the country's land area is taiga. The country contains roughly twenty percent of all the world's standing forest. From the air, in winter, Russia is mostly snow on trees.

Polly si dala druhý doušek. Pavel psal. Galina se vrátila ke své knize. Vlak měl svůj stálý rytmus. Za oknem uběhlo čtyři sta kilometrů, jako by to byla jedna nepřetržitá bříza.

Polly drank a second sip. Pavel typed. Galina returned to her book. The train made its steady rhythm. Outside the window, four hundred kilometres slid past as if it were one continuous birch.