Sklenice

Druhého rána přinesla Chiara ke akváriu s Pastou skleněnou sklenici. Sklenice měla šroubovací víčko. Uvnitř byl jediný živý krab.

On the second morning, Chiara brought a glass jar to Pasta's tank. The jar had a screw lid. Inside the jar was a single live crab.

Chiara držela sklenici nad vodou na okamžik. Pasta sledovala. Chobotnice seděla ve stejném rohu už čtyřicet minut. Teď se její oko zostřilo. Jeden chapadlo se rozvinulo z klubka a natáhlo se podél stěny akvária.

Chiara held the jar above the water for a moment. Pasta watched. The octopus had been sitting in the same corner for forty minutes. Now her eye sharpened. One arm uncurled from the coil and stretched along the side of the tank.

Chiara pustila sklenici do vody. Pomalu klesala. Pasta se nevrhla. Chobotnice, jak Chiara řekla Polly, nejsou obecně vrhači. Nejprve jsou pozorovatelé.

Chiara dropped the jar into the water. It sank slowly. Pasta did not lunge. Octopuses, Chiara had told Polly, are not generally lungers. They are observers first.

Polly seděla na okraji akvária s brýlemi nakloněnými k vodě. Viděla kraba uvnitř sklenice, jak se škrábe proti sklu. Pasta natáhla jedno chapadlo a dotkla se sklenice. Její kůže byla pokryta přísavkami až na konec toho chapadla. Přísavky měly možná dvě stě smyslových buněk každá. "Více než tvůj jazyk," řekla Chiara tiše. "Chapadlo chobotnice ochutná vše, čeho se dotkne."

Polly perched on the tank rim with her glasses tilted at the water. She could see the crab inside the jar, scuttling against the glass. Pasta moved one arm out and touched the jar. Her skin was suckered all the way to the tip of that arm. The suckers had perhaps two hundred sensory cells each. "More than your tongue," Chiara said quietly. "An octopus arm tastes everything it touches."

Pasta uchopila sklenici druhým chapadlem. Dvě chapadla ji pomalu otáčela. Polly viděla, jak třetí chapadlo obchází zadní část sklenice, zkoumá víčko.

Pasta gathered the jar with a second arm. The two arms turned it, slowly. Polly could see the third arm coming around the back of the jar now, exploring the lid.

Toto je dobře zdokumentované chování. Chobotnice otevírají sklenice se šroubovacím víčkem v laboratořích od padesátých let. Některé to zvládnou za méně než minutu. Poprvé, když nová chobotnice narazí na sklenici, obvykle to trvá deset nebo patnáct minut průzkumu. Neřeší problém jako člověk. Nemyslí v krocích. Nechávají přísavky cítit závity a pak otáčejí víčko ve směru, kterým závity vedou.

This is a well-documented behaviour. Octopuses have been opening screw-top jars in research labs since the 1950s. Some can do it in less than a minute. The first time a new octopus encounters a jar, it usually takes ten or fifteen minutes of exploration. They are not solving the problem the way a human would. They are not thinking in steps. They are letting the suckers feel the threads and then turning the lid the way the threads pull.

Pasta otočila víčko o půl otáčky. Pak ještě jednou. Víčko se uvolnilo. Krab uvnitř, cítící změnu tlaku vody, se vyřítil ze sklenice do volné vody.

Pasta turned the lid one half-rotation. Then another. The lid popped free. The crab inside, sensing the change in water pressure, scrambled out of the jar and into the open water.

Nedostal se daleko. Čtvrté chapadlo Pasty už bylo zakroucené u ústí sklenice. Krab zmizel v měkkém bílém otvoru, který Polly po chvíli pochopila, že je chobotničin zobák. Krab udělal malý cvak. Pak nic.

It did not get far. Pasta's fourth arm was already curled at the jar's mouth. The crab vanished into a soft white opening that Polly realised, after a moment, was the octopus's beak. The crab made a small click. Then nothing.

Sklenice klesla prázdná na dno akvária.

The jar sank empty to the bottom of the tank.

Chiara něco zapsala na klipbord. "Tři minuty čtyřicet dva sekund," řekla. "Zrychluje se. Poprvé, když jsme jí dali sklenici, trvalo jí to jedenáct minut."

Chiara wrote something on a clipboard. "Three minutes forty-two seconds," she said. "She is getting fast. The first time we gave her a jar, it took her eleven minutes."

Polly naklonila svou zrzavou hlavu k Pastě. Chobotnice se už vracela do klubka trubky. Její chapadla se omotala kolem sebe. Její oko, na jeden dlouhý okamžik, se setkalo s Pollyiným. Pak se pomalu zavřelo.

Polly tilted her red head at Pasta. The octopus was already returning to the coil of pipe. Her arms wrapped themselves around herself. Her eye, for one long moment, met Polly's. Then it closed slowly.

Je těžké přecenit, jak zvláštní chobotnice je, řekla Chiara, když sbírala své věci. Jsou to měkkýši. Jsou blíže příbuzní šnekovi než čemukoli s páteří. Mají tři srdce. Jejich krev je modrá, protože přenáší kyslík pomocí mědi místo železa. Ve volné přírodě žijí jen asi tři až pět let. Pasta už měla dva. Měla možná dva roky života před sebou, bez ohledu na to, jak dobrá se stane se sklenicí.

It is hard to overstate how strange an octopus is, Chiara said, gathering her things. They are mollusks. They are more closely related to a snail than to anything with a backbone. They have three hearts. Their blood is blue, because it carries oxygen using copper instead of iron. They live, in the wild, only about three to five years. Pasta was already two. She had perhaps two years of life left, no matter how good she got at the jar.

Během té doby, řekla Chiara, se naučí vše, co kdy bude vědět.

In that time, Chiara had said, she would learn everything she would ever know.