Neapolský záliv

Polly přiletěla nad Neapolský záliv pozdě dopoledne. Voda měla barvu zeleného skla. Na druhé straně zálivu seděla hora Vesuv, napůl zahalená v oparu, dokonale kuželovitá hora, která pohřbila Pompeje v roce 79 n.l. a od roku 1944 nevybuchla. Vzduch voněl solí, borovicemi a naftou z malých rybářských lodí.

Polly came in over the Bay of Naples in late morning. The water was the colour of green glass. Mount Vesuvius sat on the far side of the bay, half-veiled in haze, a perfectly cone-shaped mountain that had buried Pompeii in 79 AD and had not erupted since 1944. The air smelled of salt and pine and the diesel of small fishing boats.

Sledovala křivku pobřeží směrem na západ. Skrze ulice Mergelliny viděla prádlo visící z balkonů, skútry proplétající se mezi auty a muže s dřevěným vozíkem, který prodával citrony velikosti její vlastní hlavy.

She followed the curve of the shoreline westward. Through the streets of Mergellina she could see laundry hanging from balconies, scooters threading between cars, and a man with a wooden cart selling lemons the size of her own head.

Jejím cílem byla budova přímo u vody v parku Villa Comunale: dlouhá italská neoklasicistní stavba natřená okrovou barvou s vysokými obloukovými okny. Malá mosazná tabulka nesla nápis STAZIONE ZOOLOGICA ANTON DOHRN. Pod ní, menšími písmeny, FONDATA 1872.

Her destination was a building right on the water in the Villa Comunale park: a long ochre-painted Italian neoclassical structure with tall arched windows. A small brass plaque read STAZIONE ZOOLOGICA ANTON DOHRN. Below that, in smaller letters, FONDATA 1872.

Polly o tomto místě věděla. Založil ho německý zoolog jménem Anton Dohrn, který přišel do Neapole ve svých dvaceti letech, protože záliv byl nejbohatším mořským ekosystémem v Evropě a on ho chtěl studovat. Institut postavil za peníze své rodiny a s pomocí kolegů vědců. Byl to nejstarší stále fungující institut mořské biologie na světě. Studoval chobotnice od roku 1873.

Polly knew about this place. It had been founded by a German zoologist named Anton Dohrn, who had come to Naples in his twenties because the bay was the richest marine ecosystem in Europe and he wanted to study it. He had built the institute with his own family money and the help of fellow scientists. It was the oldest still-operating marine biology institute in the world. It had been studying octopuses since 1873.

Usadila se na kovaném železném zábradlí poblíž vchodu. Mladá výzkumnice v bílých botách a tmavě modrém laboratorním plášti odemykala zadní dveře. Žena viděla Polly. Nevypadala překvapeně. "Sei in ritardo," řekla s úsměvem. "Nebo možná brzy. Pojď dál."

She perched on a wrought-iron railing near the entrance. A young researcher in white shoes and a navy lab coat was unlocking the back door. The woman saw Polly. She did not look surprised. "Sei in ritardo," she said, smiling. "Or maybe early. Come on in."

Takto Polly prošla zadními dveřmi Stazione Zoologica.

That is how Polly walked through the back door of the Stazione Zoologica.

Budova voněla mořskou vodou, slanou a čistou. Dlouhé chodby vedly mezi místnostmi plnými nádrží. Skrze skleněné stěny viděla stuhy sardinek otáčející se společně, malou chobotnici přitisknutou k jednomu rohu své nádrže, mořského zajíce pomalu se pohybujícího po listu chaluhy.

The building smelled of seawater, briny and clean. Long corridors ran between rooms full of tanks. Through the glass walls she could see ribbons of sardines turning together, a small octopus pressed against one corner of its tank, a sea hare moving slowly over a kelp blade.

Jméno výzkumnice bylo Chiara Bianchi. Studovala kognici hlavonožců v tomto institutu devět let. Chodila rychle. "Ředitel je tento týden ve Stockholmu," řekla. "Většinou uvidíš mě a zvířata. Chobotnice jsou nejchytřejší z našich zvířat. Nebo alespoň nejchytřejší z těch, u kterých jsme si jisti, že jsou vědomé. U mořských zajíců to ještě není jisté."

The researcher's name was Chiara Bianchi. She had been studying cephalopod cognition at this institute for nine years. She walked quickly. "The director is in Stockholm this week," she said. "You will mostly see me and the animals. The octopuses are the smartest of our animals. Or at least the smartest of the ones we are sure are conscious. The jury is still out on the sea hares."

Došly k vysoké kulaté nádrži v tiché zadní místnosti. Na boku byla ručně psaná karta s nápisem PASTA, 2,3KG, GPO. Uvnitř nádrže, v rohu, napůl složená do cívky z plastové trubky, byla obří tichomořská chobotnice. Většina jejího těla měla barvu trubky. Osm chapadel bylo úhledně omotáno kolem sebe. Jedno oko, zlaté a s obdélníkovou zorničkou, je sledovalo skrze sklo.

They came to a tall round tank in a quiet back room. A handwritten card on the side read PASTA, 2.3KG, GPO. Inside the tank, in the corner, half-folded into a coil of plastic pipe, was a giant Pacific octopus. Most of its body was the colour of the pipe. Eight arms wrapped tidily around itself. One eye, golden and rectangular-pupiled, watched them through the glass.

Chiara položila svou kávu na pult. "Pasta," řekla, "seznam se s Polly."

Chiara set her coffee on a counter. "Pasta," she said, "meet Polly."

Chobotnice se nepohnula. Její kůže pomalu zčervenala na okrajích, kde se dotýkala trubky. Polly naklonila svou červenou hlavu. Chobotnice nenaklonila nic, ale její jediné viditelné oko zůstalo na ní.

The octopus did not move. Its skin slowly turned a soft pink at the edges of where it touched the pipe. Polly tilted her red head. The octopus tilted nothing, but its single visible eye stayed on her.

"Můžeš se usadit na okraji," řekla Chiara. "Nešplíchne tě. Ráno je klidná. Odpoledne se stává chytřejší."

"You can perch on the rim," Chiara said. "She will not splash you. She is calm in the mornings. She gets clever in the afternoons."