Svítíš. Nikdo to nevidí.

Posaď se do naprosto tmavé místnosti a přesto budeš vyzařovat světlo. Tvoje kůže vydává slabou zář, nepřetržitě, a nemá to nic společného s tělesným teplem.

Sit in a completely dark room and you are still giving off light. Your skin emits a faint glow, continuously, and it has nothing to do with body heat.

Japonský tým to dokázal v roce dva tisíce devět. Dobrovolníky svlečené do půli těla umístili do místnosti bez jediného paprsku světla a dvacet minut na ně mířili nesmírně citlivou kamerou. Kamera zachytila stálou, nerovnoměrnou zář vycházející z kůže, nejjasnější kolem obličeje. Ta zář je vedlejší produkt obyčejné chemie uvnitř tvých buněk: reakce zahrnující kyslík při svém průběhu vyzařují jednotlivé částice světla.

A Japanese team proved it in two thousand and nine. They put volunteers, stripped to the waist, into a light-tight room and pointed an extremely sensitive camera at them for twenty minutes at a time. The camera picked up a steady, patchy shine coming off the skin, brightest around the face. The glow is a by-product of ordinary chemistry inside your cells: reactions involving oxygen throw off single particles of light as they go.

Je v tom háček, a ten vysvětluje, proč si toho nikdy nikdo nevšiml. To světlo je zhruba tisíckrát slabší než to nejslabší, co dokáže zachytit lidské oko. Nikdy ho neuvidíš ty, ani nikdo jiný. Tatáž studie zjistila, že zář v průběhu dne stoupá a klesá, nejslabší je ráno a nejsilnější pozdě odpoledne, což znamená, že tvůj obličej si v tom všem drží vlastní rozvrh.

There is a catch, and it explains why nobody ever noticed. The light is roughly a thousand times weaker than the faintest thing a human eye can detect. You are never going to see it, and neither is anybody else. The same study found the glow rises and falls across the day, weakest in the morning and strongest in the late afternoon, which means that somewhere in all of this your face is keeping a schedule.