Deset kilometrů nad zemí

Podívej se z okénka během dlouhého letu a země pod tebou leží nějakých deset kilometrů níže, zmenšená na mozaiku polí a mraků. Letecké společnosti si tuto výšku nevybírají kvůli výhledu, ať je sebekrásnější. Vybírají si ji proto, že vzduch je tam nahoře řídký, a řídkým vzduchem se létá pozoruhodně levně.

Glance out of the window on a long flight and the earth sits some ten kilometres beneath you, reduced to a patchwork of fields and cloud. Airlines do not choose that altitude for the view, however spectacular it happens to be. They choose it because the air up there is thin, and thin air is remarkably cheap to fly through.

Blízko země je vzduch hustý a prodírat se jím letadlem připomíná plavce brodícího se vodou: každý uletěný metr stojí energii. Deset kilometrů nahoře je vzduch mnohem řidší, takže letadlo jím proklouzává s výrazně menším odporem, což znamená, že motory spálí na udržení stejné rychlosti citelně méně paliva. Řídký vzduch nabízí ještě druhou výhodu: většina bouřek, turbulencí a hustých mraků zůstává hluboko pod touto výškou, a proto je let tam nahoře obvykle mnohem klidnější.

Near the ground, air is dense, and pushing a plane through it is rather like a swimmer wading through water: every metre travelled costs energy. Ten kilometres up, the air has thinned considerably, so the aircraft slips through it with far less resistance, which means the engines burn noticeably less fuel to hold the same speed. Thin air offers a second advantage too: most storms, turbulence, and heavy cloud sit well below that height, which is why the ride up there tends to be so much smoother.

Nevyhnutelně tu ale existuje hranice. Vystoupá li letadlo příliš vysoko, je vzduch příliš řídký na to, aby křídla vytvořila dostatečný vztlak nebo aby motory nasály kyslík, který potřebují. Letecké společnosti proto míří na úzké optimální rozmezí, obvykle mezi deseti a dvanácti kilometry: dost vysoko na to, aby ušetřily na palivu, a dost nízko na to, aby letadlo vůbec zůstalo ve vzduchu. Tento tichý kompromis se odehrává téměř neviditelně pokaždé, když u tebe zhasne světlo s pokynem k připoutání.

There is, inevitably, a limit. Climb too high, and the air becomes too thin either for the wings to generate enough lift or for the engines to draw the oxygen they need. Airlines therefore aim for a narrow sweet spot, generally between ten and twelve kilometres: high enough to spare the fuel bill, low enough to keep the aircraft flying at all. That quiet trade off is being made, almost invisibly, every single time your seatbelt sign switches off.